Historie SAS

SAS(Special Air Service- Zvláštní letecká služba) byla vytvořena počátkem druhé světové války, v době, kdy vznikalo množství "zvláštních" jednotek, z podnětu poručíka Davida Stirlinga, který tehdy sloužil v jednotce britské armády s názvem Komando č. 8. Jednotka původně známá pod jménem "Oddíl l" se do října 1942 rozrostla na 390 mužů a byla přejmenována na 1. pluk SAS (1 SAS). Po různých reorganizacích a období dalšího růstu byla ve Skotsku zřízena brigáda SAS, složená ze dvou britských pluků (1 a 2 SAS), dvou francouzských pluků (3 a 4 SAS), belgické roty (pozdější 5 SAS) a spojovací roty. SAS se účastnila bojů v celém průběhu tažení v africké poušti, v Itálii a severozápadní Evropě a získala si pověst samostatnými akcemi malých skupin dokonale vycvičených mužů, působících hluboko v týlu nepřítele. Ke konci války v Evropě se britská armáda v hanebném spěchu zbavila "soukromých armád", mezi nimi i SAS. Pátý pluk SAS byl odevzdán belgické armádě v září 1945, následovaly 3 a 4 SAS, přemístěné k francouzské armádě o měsíc později. Týden poté bylo rozpuštěno velitelství SAS i 1 a 2 SAS a zdálo se, že britská armáda si úplně a navždy umyla ruce od "myšlenky SAS".

Zadusit dobrou myšlenku však není tak snadné, a tak během několika měsíců padlo rozhodnutí, že příští válka v Evropě by vyžadovala i činnosti typické pro SAS. To vedlo k přeměně jedné z jednotek domobrany (Territorial Army) s názvem "The Artist´ Rifles" ( "artisté" byly dobrovolníci) na 21. pluk SAS (21.SAS), když číslo 21 vzniklo spojením a přehozením pořadí čísel obou britských válečných pluků SAS (1 a 2 SAS). Jedním z prvních britských poválečných koloniálních tažení byl "výjimečný stav" v Malajsku (1948-60). Brigádní generál Michael Calvert, proslulý bývalý chindit (chindité- partyzáni z barmských horských kmenů, kteří pod britským velením bojovali proti Japoncům) a velitel brigády SAS v letech 1944-45, dorazil do Malajska v roce 1951 a zorganizoval "Malajské zvědy(SAS)", kteří se rychle rozrostli do síly pluku. V roce 1952 byli Malajští zvědové přejmenováni na 22. pluk SAS, čímž se SAS úředně vrátila do bojové sestavy pravidelné armády. Pověst SAS v Malajsku byla z nejlepších. Její muži trávili dlouhá období v hluboké džungli, kde navazovali velmi těsné vztahy s domorodci, a byli též průkopníky seskoku padákem na stromy a následného slaňování na zem. Když se konflikt v Malajsku začal zklidňovat, byla SAS v listopadu a prosinci 1958 odeslána do Ománu na Arabském poloostrově, kde podnikla odvážný útok na povstalce v 2500 m vysokém Džabal Achdáru a porazila odbojné Araby na hlavu na jejich vlastním území. Po tomto úspěchu se 22. pluk SAS přesunul do Spojeného království, kde se po krátkém období v Malvernu usadil na své nyní již proslavené základně v Bradbury Lines V Herefordu. Jeho početní stav však byl omezen na velitelství a dvě zásahové roty ( "sabre " sqadron). Dálný východ však zanedlouho znovu volal, při , "konfrontačním tažení" na Borneu, kam jedna rota SAS dorazila v lednu 1963. Její úspěchy vyvolaly další požadavky na SAS a v polovině roku 1963 musela být obnovena třetí rota. Bylo právě na čase, protože vypukla válka v Adenu a v letech 1964-66 se tři roty 22. pluku SAS střídali ve Spojeném království, na Borneu a v Adenu. Tomuto období se u pluku říká, "zlaté časy". V roce 1967 obě tyto války skončily a pro SAS nastalo krátké období konsolidace a přecvičování. V roce 1969 náhle vybuchla situace v severním Irsku a SAS zahájila dlouhou známost s Provincií (Provincie- britský název pro šest severoirských hrabství). Současně si obnovené potíže v Malajsii a Ománu vynutili návrat do těchto oblastí. V červenci 1972 v bitvě o ománský Mirbat deset vojáků SAS s pomocí několika místních vojáků porazilo v pamětihodném střetnutí 250 odbojářů. SAS zůstala v Ománu řadu let a možná je tam pár příslušníků doposud. V srpnu 1983 vyšlo najevo, že SAS cvičila podobnou jednotku pro "zvláštní vojska" ománského sultána, složená z výsadkářů cvičených pro mnohadenní pohyb v poušti s malou dávkou potravin. Protipartizánská tažení z padesátých, šedesátých a počátku sedmdesátých let vystřídala nová role, v níž se SAS rychle vypracovala k nepřekonatelnému mistrovství - protiteroristický boj. Podnícena operacemi v Severním Irsku proti Irské republikánské armádě (IRA) a Irské národně osvobozenecké armádě (INLA), vyvinula SAS techniky boje, které napodobuje celý západní svět. To vedlo nejen k tomu, že zámořské vlády a vojska žádají SAS o radu, ale také k její přímé účasti na některých "cizích" operacích. Tak v říjnu 1977 byli dva muži SAS se západoněmeckou jednotkou GSG 9 při obsazení uneseného německého dopravního letounu v Mogadišo a příslušníci SAS se podílely také na dřívějším nizozemském zásahu proti moluckým teroristům, kteří vzali jako rukojmí plný vlak. Nejslavnější z podobných příhod však bylo obléhání íránského velvylsanectví v Londýně v květnu 1980, kde SAS musela chtíc nechtíc provést celý zásah před televizními kamerami.

Přísné dodržování anglických zákonů vyžadovalo, aby celou akci vedla metropolitní policie, až dokud teroristé nezavraždili jednoho z rukojmích a nevyhodily jeho tělo na ulici. Poté si policie vyžádala převzetí akce SAS a vojska vtrhla dovnitř s použitím speciálních zbraní a taktiky a zachránila všechny rukojmí. Všichni teroristé až na jednoho při zásahu zahynuli. Tento velkolepý úspěch byl sice darem z nebes pro světové sdělovací prostředky, hladové po hrdinech, přinesl však pro SAS více publicity, než mohlo být službě milé. V roce 1982 se SAS zdála být pevně usazena v protiteroristické roli, když ke všeobecnému překvapení vypukla falklandská válka s Argentinou. Dvaadvacátý pluk SAS byl okamžitě vyslán do boje a dostal příležitost připomenout světu, že jde v první řadě a především o profesionální vojáky, cvičené pro válku. Byli v čele pro znovuobsazení ostrova Jižní Georgie, přestože první vrtulníkový výsadek musel být zrušen pro skutečně děsné počasí. při druhém výsadku provedeném pomocí nafukovacích člunů se většina mužů dostala na pobřeží. Jeden člun se však poškodil a vojáci, kteří nechtěli provalit operaci voláním o pomoc, byli rychle unášeni východním směrem; jen mimořádně štastnou shodou okolností dosáhli výběžku ostrova a později je vyzvedl vrtulník. Mezitím v Grytvikenu velitelství a jedna četa roty D využily vyřazení argentinské ponorky "Santa Fé", vtrhli do města a přemohli posádku, takže Jižní Georgie se vrátila pod britskou nadvládu. První vojáci SAS byli na pobřeží Východního Falklandu 1. května a zůstali tam, v těsné blízkosti nepřítele a za mizerného počasí, asi třicet dní. Zajišťovali životně důležité poznatky o pohybech a rozmístění vojsk a také zaměřovali nepřátelské letouny a skladiště pro vzdušné útoky a palbu lodních děl. Dne 14. května SAS provedla přepad na Pebble Islandu a vyhodila do povětří 11 argentinských letounů, čímž se vrátila ke své původní roli ze severní Afriky o 40 let dříve.Povídá se, že její příslušníci působili i na vlastním argentinském území, to však nebylo nikdy úředně potvrzeno. Jejich posledním úkolem bylo provést hlučný a potřebný diverzní útok na východním okraji Wirelles Ridge poslední den před argentinskou kapitulací. Tu dojednával plukovník Michael Rose, který jen těsně před tím odevzdal velení 22. pluku SAS svému nástupci. Odletěl do Stanley, aby vyjednal podmínky složení zbraní s generálem Manéndezem, a díky své znalosti potřebných technik dokázal získat naprostou morální a psychologickou převahu nad nešťastnými Argentinci. SAS se nyní vrátila ke svým méně zveřejňovaným, ale ne příliš rutinním úkolům a v současnosti je asi nejslavnější jednotkou velikosti praporu na celém světě.